Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Veliké převeliké ambice číší z loňského alba belgických STEAK NUMBER EIGHT. Není to jen díky vskutku gigantické stopáži přesahující hranici 70. minut, ale především kvůli evidentní snaze přijít ve svém žánru se stylotvorným pohledem na věc. Proč s jeho recenzí přicházíme až takřka po roce od data vydání, může zároveň poskytnout odpověď na otázku, jestli se to těm nadějným mladíkům z Beneluxu nakonec celé nerozsypalo pod rukama.
„The Hutch“ je v celém svém masivním objevu nesmírně atraktivní nahrávkou. Způsob, jakým se jí povedlo podchytit moderní metalové trendy možná není až natolik originální, ale živelnost a hlavně bytelnost, s jakou to celé drží pohromadě, je bezpochyby pozoruhodná. Nápad seskládat sludgemetalovou nahrávku na plochu delší jedné hodiny zní na první dojem určitě šíleně a ukazuje spíše na přehnané sebevědomí anebo ztrátu soudnosti. V tomto případě o velikém sebevědomí klidně můžeme hovořit, ale na to druhé mají Belgičané ještě dost času.
Sludge v jejich podání, to nejsou hoblující kytary a neotesané hlasové kreace. Masivní sekyrnické podloží je sice k nalezení i zde, ale nad prachem a špínou hutných kytarových eskapád ční kreativní melodické nápady a silně atmosférické písně. Většina jich na delší časové ploše rozehrává vzhledem k žánrovému vymezení místy až megalomanské kompoziční hrátky, směle hledící do teritorií progresivního metalu.
STEAK NUMBER EIGHT vůbec rádi bourají veškeré žánrové konvence, byť jejich hudba může znít na první pohled stále dosti svázaně. Jejich vlastní přístup totiž spočívá ve stále značně ortodoxním pohledu na věc, avšak jen do určité míry, vymezené širšími hranicemi jejich zařazení v rámci metalových stylů. V praxi to obnáší moderní pojetí metalu, které si však často vypomáhá výpůjčkami ze žánrů, jenž se podobnému statusu těšily v nedávné minulosti.
Je libo ozvěny nu-metalu? Proč ne, nostalgická úvodní skladba „Cryogenius“ jich v tesklivém refrénu nabídne vrchovatě. Velice nadějný start alba předznamenává mnohé. Jistotu v kytarových partech, které častokráte připomínají období nástupu kapel ražení ISIS anebo CULT OF LUNA, zkrátka počátku post metalu, a podmanivý vokál Brenta Vannesteho. Ten dokonale splňuje nároky kladené na současné metalové pěvce, kteří se neomezují toliko na jeden druh projevu, ale na patřičné úrovni zvládají jak agresivnější, tak i zpěvné party.
Prostoru předvést se v plné parádě se mu pochopitelně dostane měrou vrchovatou. Prakticky každá z jedenácti skladeb tu více, tu méně hýři pestrým náladotvorným rejstříkem, což obnáší i časté střídání vokálních poloh. Logická otázka, která se pak automaticky nabízí, se zcela určitě bude točit kolem tématu schopnosti skupiny udržet celý ten monumentální cirkus neustále pod kontrolou. „The Hutch“ se hluchým místum vyhnout nedokázalo; předsi jen menší osekání stopáže by naškodu nebylo, ale jeho vrcholné momenty s levou zadní zastíní veškeré nedostatky.
Předně je tu suverenita, s jakou se této stále ještě poměrně mladé kapele daří komponovat dlouhé a nenudící skladby, mající hlavu i patu, nebo chcete-li jasně zřetelnou „svatou trojici“ úvod-jádro-závěr. Jednotlivé písně i přes drobné výtky pokaždé plynou jasným směrem, neplácají se na místě, sledují jistý záměr, nepostrádají gradaci, tempo, spád... Dramaturgie kombinuje náročnější kompozice s těmi, řekněme že, přímočařejšími, díky čemuž album po celou dlouhou dobu ubíhá s naprostou lehkostí a bez nutnosti kontrolovat zbývající čas na displeji přehrávače.
V otázce výsledného hodnocení jsem byl dlouho pevně rozhodnut zvolit šťastné číslo 7. „The Hutch“ si však žádal další a další poslechy, které postupně a naplno odhalily jeho vysoké kvality. STEAK NUMBER EIGHT se tak stávají velice viditelným hráčem v současné metalové mlýnici. Svým kreativním přístupem k již hotovému polotovaru si zaslouží nečekat s vyšším hodnocením na další nahrávky.
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.
Čekal jsem možná trošku větší tlak, nazvučení nahrávky je totiž vzhledem k žánru poněkud vzdušnějšího ražení. Kompozičně však máme co dělat s kvalitní náloží disonantního death metalu lehce ve stylu GIGAN. Američtí debutanti však rozhodně nezklamali!
Švédové se na svém debutu zeširoka rozkročili z blackových základů, přes death, symfo-black až k post metalovým variacím. Jen je toho občas až moc naráz. Deska je prima, ale víc se těším na pokračování, až si utřídí myšlenky na své další směrování.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.